V Y Z V Á N Ě N Í

P R O T I

M O R U

 

 

 

Znali naši dávní předci, kteří byli sužováni epidemiemi a hlodavci, vliv ultrazvuku? Tušili o něm snad něco? Srovnáme-li některá známá fakta z historie a etnografie různých národů, dospějeme k překvapujícím závěrům.

Jakmile se člověk naučil zpracovávat kovy, začal široce využívat jejich akustické vlastnosti. Kolik jen kdysi bývalo kovových hudebních nástrojů! Patřily k nim asijské a slovanské gongy, antické činely a tympány i egyptská chřestivá sistra. Konečně i zvony nejrůznějších velikostí a zvuků, od hlubokých až po jasně znějící.

Zvonění provázelo člověka od zrodu až do smrti. Bez něho se neobešel ani jeden svátek, slavnostní průvod či náboženský obřad. Navíc lidé dříve věřili, že kovový zvon je obdařen zvláštní mocí zahánět nečisté síly, démony a zlé duchy, kteří přinášeli zkázu i smrt lidem i zvířatům. Zvonění zlatých zvonečků provázelo egyptského kněze, když vycházel z chrámu, „aby ho ochránilo před smrtí“. Pověst praví, že bohové tančili kolem narozeného Dia a bili meči a kopími do kovových štítů, aby novorozeně dobře rostlo a prospívalo.

Volám živé, oplakávám mrtvé

 

Je zajímavé zkoumat nápisy, které byly při odlévání do zvonů vyrývány. Ve švýcarském městě Schaffhausenu spočívá na kamenném podstavci starý zvon s uraženým okrajem. Byl odlit v roce 1486. Ke zvonění se už nehodí, ale přesto je velice proslulý. Zdobí ho vyrytý latinský nápis: „Vivos voco, mortuos plango“ (Volám živé, oplakávám mrtvé.) Tato slova kdysi okouzlila Schillera a stala se epigramem jeho vynikající Písně o zvonu. Jiný známý zvon je v Biedenkoppu a je na něm tento nápis: „Dokud zvoním, zaháním oheň, kroupy, hromy, blesky, nákazu, ďábla a nepoctivce.“ Zhruba stejný smysl má nápis na velkém zvonu v Ženevě: „Zaháním mor a ničím zlé duchy.“

Různé zvony byly určeny k různým příležitostem. Obyčejně se nezaměňovaly. Existovaly dokonce zvláštní výnosy, které určovaly charakter zvonění v určité dny, konkrétní zvon, jímž se mělo zvonit, jakož i počet úderů.

V jednom středověkém dokumentu se vypráví o tom, že v době moru, který řádil ve Štrasburku, nevydržel tamní zvon intenzitu zvonění a praskl. V Rusku, jak uvádějí letopisy, se za epidemie moru vyzvánělo ve městech a na vesnicích tak, že se lidé navzájem neslyšeli.

Přesvědčení o spásné funkci zvonění při rozsáhlých epidemiích bylo v lidech tak hluboce zakořeněno, že upoutalo pozornost tehdejších vědců, které vážně zajímala otázka, zda nemá určitý blahodárný vliv na nemocné silné vyzvánění mnoha zvonů soustředěných na malém prostranství. Historie lékařství ostatně neříká, zda na tuto otázku byla nalezena odpověď. Pouze Francis Bacon si dovolil kdysi zapsat tato slova: „Stávalo se, že silné zvonění zvonů v hustě obydlených městech zahánělo bouři a rozptylovalo morový vzduch.“

S mnoha zajímavými postřehy se zato můžeme setkat u etnologů. Podle jejich zpráv v dobách čínské říše zněly v létě, kdy „zvýšení úmrtnosti dávalo podnět k vystupňování boje s ďábly“, v celé zemi pronikavě gongy.

Četné africké kmeny jednou za rok slavnostně vyhánějí ze svých osad „duchy“, kteří přinášejí nemoci. Přitom se celé okolí otřásá údery kovu o kov.

Na jihovýchodním Borneu zachovávají místní obyvatelé, Dajakové, dodnes obyčej bít do gongu tak dlouho, dokud je v domě tělo zemřelého.

Všechny tyto obyčeje a obřady lze samozřejmě vyložit dřívější nevědomostí lidí a jejich strachem před neznámými přírodními silami. Ovšem jenom tím? Určité spojitosti mezi nemocemi a zvukem kovu si lidé nepochybně všimli, vysvětlit podstatu tohoto jevu však nemohli. Dnešní věda odhaluje i toto tajemství: jde tu o ultrazvuk. Při úderu kovu o kov vzniká nejen slyšitelný zvukový efekt, nýbrž i ultrazvuk.

Ultrazvuk a jeho vliv na lidi a zvířata

 

Mnozí tvorové vydávají a vnímají ultrazvuky o různých vlnových délkách a úspěšně je využívají pro své životní účely. Cvrčci, sarančata, včely i jiný hmyz využívají ultrazvuk pro vzájemnou komunikaci. Netopýři vysílají za letu krátké impulsy a jsou s to orientovat se podle jejich odrazu i v naprosté tmě. Velikou úlohu hraje ultrazvuk v životě velryb a delfínů. Konečně různí hlodavci (myš domácí, krysa, křeček a morče) slyší zvuky o frekvenci do 100 kHz. A nejen slyší. Dnešní věda zjistila, že ultrazvuk šířící se vzduchem pro ně někdy může být dokonce smrtelný. Závisí to na intenzitě zvukových vln.

Ukázalo se, že ještě citlivější na ultrazvuk jsou mikroorganismy. Dnes jsou nám známa fakta o jeho ničivém vlivu na různé bakterie i to, že potlačuje jejich růst. Ultrazvukem se daří ničit viry vyvolávající vzteklinu a zápal mozkových blan, lze oslabovat účinnost původce černého kašle a záškrtu a získávat ochranné sérum z bakterií zničených ultrazvukovými vlnami. Pokusy se prováděly i s bacily vyvolávajícímu tuberkulózu.

Jen člověk na ultrazvukové vlny nereaguje. Je zřejmé, že v určité etapě vývoje ztratil nebo prostě nezískal schopnost ultrazvuk vnímat. Příroda ho však vybavila vnímavostí a důvtipem. Už před tisíci lety začal ve svém životě široce využívat pozoruhodné vlastnosti vysokých tónů kovového zvonu, tj. ultrazvuk.

Nejintenzivnější ultrazvuk vydává wolframová destička. Pokud bychom zvolili dostupnější materiál, nejlepší je destička zlatá, dále pak železná a posléze měděná.

Intenzita ultrazvuku závisí také na tvaru povrchu, na tom, zda je rovný nebo zakřivený. Dodáme-li destičce určité zakřivení (tzv. zaostřovací efekt), síla zvuku se značně zvýší. Potřebujeme-li tedy „dobré“ ultrazvukové záření, musíme zvolit vhodný materiál a tvar nástroje. A co bude konečným výsledkem? Zvon! Jeho tradiční forma, materiál a velikost je racionální a dokonalou konstrukcí nejjednoduššího zdroje ultrazvuku. Pokaždé, když se zvon rozezní, vydává nutně i ultrazvuk, jenž je ovšem lidskému uchu utajen.

Zvuky, které neslyšíme, vydávají i jiné kovové hudební nástroje, nejsou však tak intenzívní. V podstatě jsou to všechno zdroje ultrazvukových vln.

Epidemie a zvuk kovu

 

Vraťme se znovu k lidovým obyčejům a náboženským představám. Herodotos popisoval mravy a zvyklosti Sparťanů takto: „Jezdci se rozjíždějí se zprávou o vladařově smrti do všech konců Lakónie a ženy obcházejí město a bijí do kovových kotlů. Zastihla-li však smrt vladaře na bojišti, je v domě vystaven obraz zemřelého a na loži vystlaném květy ho pak poddaní vynášejí a pohřbívají.“

Jak vidíme, reagovali Sparťané zvukem kovu jen na pokojnou smrt vladaře (tedy ne v boji, nýbrž následkem nemoci). Herodotos zdůrazňoval, že tento obyčej se vyskytuje i u většiny barbarských kmenů. Zdá se, že počínání předkřesťanských národů nebylo motivováno starostí o duši zemřelého ani snahou vzdát mu posmrtné pocty. A čím tedy?

Pokojná smrt v době míru v oněch dávných dobách znamenala na rozdíl od zabití v boji často úmrtí v důsledku nějaké infekce nebo epidemie. Jak nyní víme (a lidé to dříve mohli pouze tušit), na zhoubných epidemiích a infekcích, které si dosud vyžadují mnoho lidských životů, se podílí určitý řetězec živočichů. Jsou to mikroorganismy, přenašeči infekce (blechy a další hmyz) a nakonec nedobrovolní „hostitelé“ tohoto hmyzu (myši, krysy a jiní hlodavci a drobní živočichové). Člověk pak tento zlověstný řetězec uzavírá.

Jak dokázal moderní výzkum, na všechny mezičlánky má omezující, potlačující a někdy dokonce ničivý vliv ultrazvuk. A právě ten je, jak jsme si už řekli, součástí zvuku zvonů, tedy vlastně zvuku kovů.

Hlavním článkem, na který mohl člověk nejúčinněji svými primitivními generátory ultrazvuku působit, byli zřejmě domácí hlodavci (myši a krysy). Jsou totiž na ultrazvuk velice citliví a nesnášejí ho. A právě oni jsou klasickými přenašeči moru a dalších strašných chorob, jejichž epidemie v dávných dobách často propukaly.

Při prvních příznacích nákazy tehdy začali lidé zvoněním a řinčením kovy vyhánět „démony“. Zvon, přesněji řečeno ultrazvuk, zněl ve dne v noci, zneklidňoval hlodavce zalezlé ve sklepích a nutil je opustit nehostinnou osadu nebo město. Jakmile zmizeli, nebezpečný řetězec přenosu nemoci se přerušil a epidemie ustávala.

Tak se za mystickou rouškou prastarých rituálů a obřadů objevuje neúprosná a prozaická životní nutnost. Moderní věda, jež poodhaluje oponu času, vysvětluje na základě fyzikálních a biologických zákonů to, co se ještě nedávno jevilo jako planý výmysl našich jen zdánlivě hloupých či pověrčivých předků.