ZPĚT

 

Vytvořeno: Škola jógy Jihlava, březen 2004, vydáno v knize Každý člověk senzibilem.

 

 

Důležitou, avšak škodlivou součástí mikroklimatu našich domácností a bytů, pracovišť i ostatních míst, kde člověk pobývá delší čas, jsou oblasti všelijak zamořené energiemi. Jednak z běžných zdrojů doprovázejících člověka, i zdrojů přírodních. V drtivé většině případů se jedná o směsi záření. Lidský organismus je zachytí a to má za následek přiměřené poruchy chemismu buněk a nervového systému.

Zatím existuje pouze jediný způsob, jak patogenní zóny nalézt: dobrou prací trénovaného člověka - proutkaře, který se naučil podmíněnému reflexu pro pohyb ruky s virgulí v objektivních zónách ze známých zdrojů.

Patogenních zón je tím více, čím pohodlněji žijeme. Proto se musíme naučit s nimi žít.

 

   
   

Co je patogenní zóna?

Náš organismus vnímá elektrické i magnetické pole a jejich anomálie, všechny druhy radiací a vibrací. Vždy, když zachytí nějaký druh energie, reaguje nejdříve na buněčné úrovni. Obvyklým jevem jsou změny ve velice složitých chemických reakcích v buněčných strukturách různých orgánů. Mají za následek jiné výsledky těchto, pro organismus nežádoucích reakcí. Každou poruchu se snaží buňky nejdříve eliminovat vlastní silou. To může vést postupně k:

A) omezení produktivity, a tedy žádoucí činnosti buňky,

B) později k vyčerpání či přiotrávení buňky a přiměřenému zaplavení jejího okolí odpadními látkami nebo jedovatými zplodinami nenormálních chemických reakcí, které v buňce díky záření vznikly,

C) poškození struktury a účelu buňky a k její destrukci.

Všechny tyto stupně sleduje vegetativní nervový systém, který může být sám také poškozen. Pomocí regulačních mechanismů za zvýšeného výdeje hormonů stimuluje tvorbu protilátek. Zvyšuje prokrvení poškozovaných orgánů a stimuluje orgány látkové výměny a čištění krve. Nervový systém to tedy ví a nám na určitém místě jen nemusí být dobře. Je to zvláštní, protože čivy nás vlastně neinformují.

 

PROČ POSTEL?

Patogenní zóny se vyznačují tím, že dlouhodobě a skrytě, nevnímány obvykle našimi smysly, nejvíce škodí právě v době, kterou organismus využívá k regeneraci, tedy v období spánku. Napětí v mozku se vybíjí snovou fází spánku, a proto jsou naše sny ovlivněny silnými zážitky předchozího dne. Ve snu lze dokonce nalézt řešení „nedotaženého" problému, který se ovšem „vybitím" automaticky zapomíná. V bezesné fázi regeneruje organismus své ostatní namožené části a připravuje je na nové použití.

Běžné poruchy vlivem patogenních zón jsou např. Poruchy spánku, stavy únavy, stavy nepokoje a jakési nevrlosti. Ale třeba zcela evidentní fakt je, že tam, kde jsou patogenní zóny. Nelze vyléčit žádné chronické dýchací potíže. Ale ani ne tak stará lékařská praxe věděla o závislosti dýchacích cest na tzv. spodních vodách. A právě tyto spodní vody mají rozhodující podíl na většině potíží z titulu patogenních zón.

 

STAVÍME DŮM

Moderní způsob života vede k výbavě předměty, které jsou zdroji patogenních zón. Největším a základním zdrojem je náš dům.

Dům je životní jistota, o kterou se opíráme. Je to místo, kam můžeme kdykoli jít, místo regenerace, odpočinku a zázemí před všemi nesnázemi. Je ale postaven na dobrém místě? Předkové podobnou otázku řešili citem a pomocí jatečních zvířat chovaných na pozemku, kde byla stavba plánována.

 

JÁTRA

Z konzistence a vzhledu jater se určovalo, zda je místo dobré. To bylo velmi promyšlené, neboť v tomto ohledu nejcitlivějším orgánem jsou játra, továrna na likvidaci odpadků organismu, navíc barevně vhodně disponovaná. Byla-li játra v pořádku u všech zvířat, mohlo se započít se stavbou rodinného sídla.

 

PES

Potom přišel na řadu pes. Tam, kam si lehl ke spaní, se určilo místo postele. Vysvětlení je velice jednoduché. Pes vrčením projevuje svoji nevůli a podrážděnost, dráždí ho i cizí vrčení, a tak prostě nemůže spát tam, kde „na něj vrčí" infrazvuk podobným tónem. Pes má velmi dobře vyvinutý sluch a silně se řídí vegetativním nervstvem, neboť „mnoho nepřemýšlí", takže slyší nejen nižší frekvence, ale vnímá přesně i podprahové dráždění.

 

INFRAZVUK

Infrazvuk je složka hluku o velice nízkém kmitočtu, který většinou neslyšíme. Organismus ale na něj citlivě reaguje. Dokonce je ve zbrojním programu Francie a jiných vyspělých států. Infrazvuk má dlouhé vlny a jenom takové je zemská kůra schopna přenášet na dlouhé vzdálenosti. Z toho čerpá seizmické pozorování. Každý materiál vede zvuk jinou rychlostí, tedy i infrazvuk. Přímo se nám nabízí hypotéza, jak je možné, že proutkař nachází vodu, rudu a jiné nehomogenity v podloží.

 

GRAVITAČNÍ VIBRACE

Prochází-li infrazvuková vlna mezi dvěma typy podloží, které ji vedou jinou rychlostí, vzniká na rozhraní interference kmitání v horizontální rovině. Veliká hmotnost podloží, kmitající v infrazvukové oblasti, vede k rozkmitání gravitačního vektoru, kterým na nás země působí.

Pouhé gravitační působení Slunce a Měsíce způsobuje podle některých vědců průhyb zemského povrchu asi o jeden metr. To už je dost energie pro vznik velice silných infrazvukových vln. Soubor impulzů vegetativního nervového systému je samozřejmě nad každým takovým místem trochu jiný a mozek si tuto změnu dokáže zapamatovat. Stejně, jako když se naučíme barvy. Ale i barvy musíme nejdříve vidět a natrénovat si je. Proto i proutkař musí své schopnosti cvičit.

 

KOČKA

Už jsme si určili nejvhodnější místo pro postel, a tak můžeme vpustit kočku. Kočka je naprogramována jinak než pes. Je-li kočce dobře, přede. Vibrací „záklopky" v dutině ústní při dýchání vytváří tón, podobný infrazvuku, který ji celou „rozvibrovává". Je jí to příjemné. Ráda vyhledává místa, která jí tento zvuk připomínají. Tedy infrazvukové patogenní zóny. Proto tam, kde odpočívá kočka, uděláme neobývanou nebo technickou místnost.

 

VČELY

I včely mají větší snůšku v infrazvukových patogenních zónách, protože infrazvuk je nenechá odpočívat a udržuje je ve větší aktivitě. Infrazvukové šumy jim znějí podobně jako jejich vlastní zvuk, který vydávají křídly v době denní aktivity a snůšky. Toho lze využít i ekonomicky, umístěním úlů do vhodných patogenních zón.

 

MRAVENCI

Pro diagnostiku patogenních zón se využívalo i mravenišť. Mravenci také produkují vlastní zvuk podobný infrazvuku. Je jim dobře v infrazvukových patogenních zónách. Pokud se lesní mravenci neodstěhovali z míst, kam byli přemístěni, bude nutné udělat ložnici jinde.

Každá postavená budova spolu se zemskou kůrou horizontálně vibruje. Projeví se to v oblastech stlačování vzduchu stěnami místností. Podle modulu pružnosti a setrvačnosti se naše budova v infrazvukovém vlnění zemské kůry vlní také.

Ani přes veškerou snahu se nám nepodaří infrazvuku úplně uniknout. Mnohé totiž záleží na konstrukci domu a tvaru stěn. Hrubě zarovnané stěny starších příbytků s neodborně nahozenou omítkou lépe infrazvuk rozptylují i pohlcují. Podobně nám vypomohou koberce na zdech, gobelíny.

 

GEOPATOGENNÍ ZÓNY

Vznikají z přírodních příčin a jsou malou součástí patogenních zón tak, jak je obecně chápeme.

Existují další zdroje infrazvuku podobných vibrací: točivé motory a zvláště nevyvážené motorky, kompresory chladniček, vzduchovače akvárií, transformátory, stykače, doprava v okolí, reproduktory a mnohé další. Právě tak na nás působí hluk ve slyšitelné oblasti a ultrazvuk. Ty se ale lépe tlumí.

Tak jako je schopen Mohamedův zpěvák rozkývat mešitu a nediví se, že se začala ve stejném rytmu kývat i sousední, nedivíme se ani my, že se kmity dlouhých vln přenesou z jednoho výškového domu na sousední. Zvláště, pokud jsou umístěny v zákrytu panelových sídlišť a mají stejné parametry, vytvoří obrovskou „ladičku".

 

OSTATNÍ PATOGENNÍ ZÓNY

Magnetické pole země, na které jsme vývojově adaptováni, je pro normální dělení a množení buněk nezbytné. Chybí-li, a ve Faradayových klecích vytvořených armaturami našich domovů je velmi oslabeno, je množení buněk sníženo. Ovšem ne rakovinových! Je-li ale naopak vysoké, vznikají poruchy krvetvorby a rozpouštějí se kosti. Tento extrém je naštěstí v našich domácnostech spíše vzácností. Může se ale vyskytnout na pracovištích. Patogenní zónu může tedy tvořit i nedostatek záření, které potřebujeme.

 

ELEKTRICKÉ POLE

Ještě komplikovanější je to s elektrickým polem země. Podle různých autorů tvoří schodek napětí mezi nohama a hlavou stojícího člověka sto až několik tisíc voltů. Schodek elektrického napětí je doprovázen laděním organismu do energetického výdeje pracovní činnosti těla i mysli. Chybí-li nám tento elektrický potenciál, právě ležíme a organismus se regeneruje. Když nám střecha a vodiče nad hlavou tam kde pracujeme, potenciál uzemní, organismus, který se hned ladí do regenerace, musíme k energetickému výdeji a práci donutit a regeneraci potlačit. To je opět stres. V posteli nám tento stav nevadí, protože ležíme a elektrické pole na nás „nemůže". Více nám vadí, že v oblastech s malým elektrickým polem je nižší procento důležitých malých záporných iontů ve vzduchu. Tím se zvyšuje prach a aerosoly, takže se opět jedná o patogenní zónu. Ovšem velice slabou, která spíše doplní patogenitu jiných druhů záření.

Patogenní zóny jsou v drtivé většině směsmi škodlivých záření. Nemůžeme si proto být jisti, zda odstíněním některých druhů záření náhodou patogenitu nezvýšíme.

 

RADIACE

Další zajímavou, v poslední době velice sledovanou příčinou vytvářející patogenní zóny, je radon se svými rozpadovými produkty. Radiace způsobuje v našem těle rozpad molekul vody. Volné radikály, a kyslík ve stavu zrodu zvláště, napadají nejbližší oxidovatelné látky, kterými jsou buněčné membrány. Nejen proto, že jich je nejvíce, ale ve fázi akutního poškozování radiací jsou jejich poruchy nejnebezpečnější. Buňka během krátkého času odumírá. Je-li takto postižených buněk velké množství, imunitní systém selhává a my s ním.

 

JÓD

Jód v těle zachycuje štítná žláza a vyrábí z něj hormon trijódtyronin. Ten je mimo jiné zodpovědný za naši nadměrnou tloušťku. Z něj vzniká tetrajódtyronin neboli troxin, který ví, jak v buňce uvolnit energii, aby dokázala pracovat. Je-li jódu málo, což je v podstatě u naší běžné směsi koncentrovaných jídel typické, není schopna si vytvořit valnou rezervu. Proto po dodávce jakéhokoli, i radioaktivního jódu, štítná žláza „skočí".

Štítná žláza, která zachytila určité množství radioaktivního jódu, se poškozuje zářením. Jód už je jednou radioaktivní, září. Radiací poškozená či poškozovaná žláza se snaží udržet tvorbu hormonů podle potřeby organismu. Zmnožuje proto svoji degenerující tkáň. Snaživě, ale neesteticky roste...

 

MIKROVLNY

Obvykle v malém množství se v našich bytech vyskytují i mikrovlny, které nemívají velký význam. Je-li v okolí radar, mohou naopak dominovat. Způsobují hlavně přehřívání uvnitř tkání, které necítíme. Mladí muži vědí, že když se projdou před radarem a jdou na „rande", tak jim nucené manželství nemůže hrozit. Jejich spermie nejsou životaschopné. V nepatrné míře by to mohla způsobovat i upravená mikrovlnná trouba. V běžné zástavbě je tento typ patogenních zón netypický a netřeba se ho bát.

Zajímavé je ultrafialové záření, které je zachycováno pokožkou, ale nevnímáme je. Chybí-li, nemáme dostatek vitamínu D. Nedostatek způsobuje mimo poruchu vápníku v organismu i rakovinu střev. S tou souvisí i ozařování břicha, včetně terapeutického. Je totiž známo, že střeva se „tvrdým" zářením poškozují nejdříve.

Jiné, zcela běžné záření, je infračervené. Jeho zdrojem jsou všechny horké až žhnoucí předměty. Čím chladnější je okolní prostředí, tím hlouběji do organismu tepelná vlna proniká. Ovšem tím méně energie nese. Infrazářiče jsou běžnou výbavou domácností. Přehřívají-li tělo, jsou tvůrcem patogenní zóny. Nebezpečným infrazářičem je například žehlička, jejíž vlny lépe pronikají lebečními kostmi, než k tomu používané zářiče.

 

HYPOTETICKÉ

Takto se můžeme probírat jednotlivými zdroji dál a dá se říci, že většinu dalších zdrojů patogenních zón zařadíme k některé z výše jmenovaných skupin. Další nejmenovanou skupinou jsou zóny hypotetické, jejichž prokazování je mnohdy sporné, až nesmyslné.

Například pruhy a pásy pánů Curyho a Hartmana. Badatelé jim přiřazují různé zdroje a pevně si za nimi stojí. Právě tak je to s jejich výskytem, kde se všichni sjednocují pouze ve směrech, neboť údajně tvoří průsečíky světových stran.

 

BIOTRONIKA

Biotronik je člověk, který má rychlé regenerační schopnosti a tvoří energii novou. Obvykle se stává léčitelem. Přijímání této hypotetické energie je mimo léčivé působení velice příjemné a zdroj - člověk - tím pádem sympatický.

Předávání biotronické energie se děje dotykem, pohlazením ruky nemocného či umírajícího, přitisknutím něčeho milého do oblasti žaludku. Právě tak lze nejlépe uklidnit malé dítě, které odmítá spát v patogenní zóně, kde je násilím drženo v postýlce. Pláče a „vříská", přes všechno kolébání nechce usnout, spí neklidně. Později je unavené, vyčerpané, apatické, náchylné k nemocem. Dítě z patogenní zóny utíká - třeba i spadne z postele. Je potřeba mu dát postel na takové místo, kde mu bude dobře.

 

VLASTNÍ TĚLO

Naučit se s patogenními zónami žít znamená naučit se je chápat. Ve většině případů jsou totiž tvořeny zdroji, které nám zvyšují pohodlí. K jejich pochopení se dostaneme rozumem a rozvíjením schopností je určovat. Každý z nás je „vybaven" vegetativním nervovým systémem. Proto je možné se naučit patogenní zóny vnímat. Stačí se jen uvolnit a na 5 až 10 minut si lehnout do sledovaného místa. Přitom pozorujeme svůj organismus. Zda ho něco nebolí nebo jestli mu není něco nepříjemné. Po chvíli totéž zopakujeme o kus vedle - až takto „zmapujeme" celý pokoj. A kdykoli budeme mít pocit, že se mohla, podle povahy zdrojů, patogenní zóna posunout či vytvořit nová, celý pokus zopakujeme.

 

ŠKODLIVOST

Škodlivost je hlavní důvod a smysl zjišťování patogenních zón. Druh není důležitý.

Abychom mohli dát škodlivosti míru, musíme ji definovat. K tomu si vytvoříme tabulku průměrné škodlivosti patogenity. Na různou odolnost našich organismů nelze brát ohled.

 

PATOGENNÍ ZÓNY - STUPNICE:

1. stupeň

Slabá, na hranici poznatelnosti, účinky organismus snadno eliminuje.

2. stupeň

Dobře rozpoznatelná, účinky zdravý organismus dokáže dlouhodobě eliminovat. Nemocného člověka však již zřetelně oslabuje a proces léčby prodlužuje.

3. stupeň

Oslabuje nervový systém, vzniká lehká nervozita. Její účinky zdravý organismus dokáže po nějaký čas eliminovat, nemocný však vykazuje stále se nelepšící obtíže.

4. stupeň

Silná nervozita, nespavost, dysfunkce orgánů. Zdánlivě nevyléčitelné chronické bolesti a nemoci, které se pobytem mimo zónu rychle zlepšují. Zdravý organismus dokáže po krátký čas vzdorovat, nemocný již nikoli.

5. stupeň

Vznik nezhoubných malformací, neklid doprovázející člověka i mimo zónu. Dysfunkce orgánů, které se pobytem mimo zónu nelepší a je nutné je léčit. Nervový stav je podobný stresu.

6. stupeň

Vznik silných degeneračních změn a prekanceróz, deprese, bolesti neznámého původu nereagující na terapii. Vystupňované obtíže. (prekancerosa = chorobné změny blízké rakovině, z nichž se rakovina může vyvinout, deprese = sklíčená nálada, skleslost, beznadějnost).

7. stupeň

Během let vznik mutací a karcinogenních změn (karcinogenní = vyvolávající rakovinný růst). Může, ale nemusí, být nervová reakce (jedná se o oblast prahu nervové reaktivity). Člověk pozoruje ztrátu svých fyzických i duševních sil, rychle stárne.

8. stupeň

Vznik zhoubného bujení během několika let. Zcela chybí nervová reakce, proto se v zóně můžeme cítit o něco lépe než v předchozí (je zákeřná). Poruchy orgánů nejsou tak markantní (i když jsou těžké). Bolesti nervový systém většinou není schopen přenést. Normální spánek vlastně chybí. Je patrná apatie, mírné přiotrávení špatně vyloučenými metabolickými produkty, kůže je žlutobílá a vybledlá.

9. stupeň

Zhoubné bujení se projeví během několika měsíců - nedojde-li však dříve k úmrtí ze selhání orgánové funkce. Poruchy prudce narůstají, projevuje se vyčerpání hormonální povahy, apatie. Člověk ani organismus nevzdorují, regenerace chybí, vznikají atrofie a otrava metabolickými zplodinami.

10. stupeň

Téměř okamžité poruchy orgánů a jejich funkcí, které jsou příčinou úmrtí (tedy již ne rakovina). Zástava růstu, rychle vzniká tupá bolest hlavy. Apatie již nemá čas vzniknout, protože obvykle vzniká pudová úzkost a strach z tohoto místa (i halucinace) a člověk zde dlouho nevydrží pobývat.

11. stupeň

Ztráta rovnováhy (nebezpečí úrazu). Během několika hodin ztráta vědomí. Těžký šokový stav bývá příčinou úmrtí během několika dní. Stav organismu se jen výjimečně upraví intenzivní léčbou.

12. stupeň

Smrtelně nebezpečná zóna. Smrt nastává během několika hodin podle původu patogenního záření, většinou šokem.

 

VIRGULE

Sledovali jsme při práci téměř tisícovku proutkařů. Přes jejich domnělou samovolnost jsme ani u jednoho nepozorovali, že by se mu virgule pohnula bez pomocí svalů. Proutkař pohyb pouze nevnímá. Dělá ho podvědomě - a to je velice důležitý fakt. V každém případě tedy s virgulí hýbe proutkař.

PROČ FUNGUJE?

Každá virgule umožňuje určité jednoduché pohyby, které si musíme do úmoru natrénovat tak, abychom později tento pohyb udělali bez přemýšlení, samovolně. Některá virgule umožňuje i více druhů pohybu. Je zapotřebí naučit se hlavně ty, které budeme používat. Tréninkem jsme vytvořili v mozku jednoduché spojení: program pro pohyb ruky s virgulí.

Je to velice důležité stadium tvorby podmíněného reflexu, bez kterého by se mozek nemohl potřebně uvolnit pro další práci.

 

MENTÁLNÍ DOTAZ

Říkáme mentální, protože není skutečný, ale vytvořený myšlenkou. Klademe jednoduchou otázku a virgule v naší ruce odpovídá. Nebo, lépe řečeno, odpovídá naše podvědomí.

 

TRÉNINK

V dalším stupni tréninku budeme totéž trénovat se zavřenýma očima. Po pohybu virgule si zkontrolujeme, zda jsme byli úspěšní. Ze začátku se nám to nebude příliš dařit, ale vše se cvičením změní. Především se musíme naučit uvolňovat se. K tomu výborně poslouží meditace, cvičení těla, jóga, příjemná hudba, ticho nebo „nervový" čaj. Zcela nevhodné je předem jíst. Odkrvuje se tím totiž mozek a krev se dostává do zažívacího traktu.

 

VEDLEJŠÍ ÚČINKY

Časem poznáme, že vysoký stupeň soustředění, který je pro tuto činnost potřebný, nám brání jíst velké a těžko stravitelné porce jídla. Soustředěný mozek svojí velkou spotřebou krve nedovolí potřebné prokrvení trávicího systému, ani neuvolní vegetativní nervový systém pro trávicí procesy. Výsledkem bude nadměrná plynatost, pocházející z kvasící nestrávené potravy. Po ukončení a uvolnění nastávající obvykle vyprazdňovací stahy. Tato reakce se projevuje již po třech hodinách soustředění vysokého stupně.

 

TELEVIZE - IDEÁLNÍ TRENAŽÉR

Před puštěnou obrazovkou můžeme trénovat stupně škodlivosti. Vezmeme si virguli a vcházíme do místnosti, kde je již puštěn televizor. Před dveřmi obvykle začíná první náznak pohybu virgule. Jakmile vstoupíme, stane se reakce zřetelná. Snadno si domyslíme, co na nás vlastně působí. Je to mírná radiace RTG a gama paprsky, infrazvuk a ultrazvuk. Velké elektrostatické pole před obrazovkou nabíjí kladným statickým nábojem celou místnost. Mohou vznikat i magnetické poruchy. V celé místnosti je zóna síly 3. Čím blíže půjdeme k obrazovce, tím síla poroste. Síly 4 dosáhneme asi 2 metry před obrazovkou. Budeme-li hledat celý okraj zóny stupně 4, najdeme půdorysný tvar podobný žárovce. Síly 5 dosáhneme asi 20-30 cm před obrazovkou. Stupně 6 tehdy, když si dáme ruku na obrazovku, nebo se o ni opřeme jinou částí těla.

Když vejdeme do místnosti, je potřeba hned změřit, zda nestojíme na patogenní zóně. Potom procházíme celou místnost a zaznamenáváme si na skicu okraje zón. Jejich stupně zatím ne.

 

STUPEŇ ŠKODLIVOSTI ZÓNY

Zjistíme ho mentálním dotazem. Uvědomíme si tabulku a stojíce v zóně, soustředíme se na reakci našeho těla. Pomalu si říkáme čísla stupnice. Jakmile si v duchu řekneme číslo odpovídající škodlivost dané zóny, virgule se pohne. Některé virgule umožňují počítat i počet otáček, než se zastaví na stupni patogenity.

 

JAK HLEDAT

Jakmile vejdeme do patogenní zóny, vyznačíme si její okraje. Obvykle se jedná o pruh nebo ovál. Obcházíme celou hranici zóny a zakreslíme ji. Procházíme celou místnost a stejným způsobem označujeme všechny zóny, na které přijdeme. Když je máme všechny zakreslené, přiřadíme jim stupně. Takto postupujeme, protože mozek je soustředěn na jeden program. Přeladit mozek na program zjištění zóny a hned zase na sílu zóny je velmi vyčerpávající. Proto nejdříve patogenní zóny vyhledáme a zmapujeme. Ve druhé fázi určíme stupeň.

 

TRENAŽÉRY

Kde se kompas pohybuje nepřesvědčivě a nechce ukazovat na sever, nalezneme zónu v síle 2. Jiným trenažérem je puštěný infrazářič. Podle jeho výkonu si na něm můžeme natrénovat celou stupnici patogenity. Dalším trenažérem může být jakýkoli elektrický točivý stroj. Ten okolo sebe modeluje magnetické pole, které má škodlivý vliv na kosti a červené krvinky. Běží-li lednička, vytváří infrazvukovou patogenní zónu 4. stupně. Není-li v chodu kompresor, je stupeň 1.

Zóny nalezneme také pod vedením vysokého napětí. Jsou o síle 4, maximálně 5. Na okraji vody a břehu se též nachází zóna. Zvlášť tam, kde je břeh strmý a voda hluboká. Například z mostu si můžeme trénovat mentální dotaz na hloubku vody, popřípadě směr toku a vydatnost pramene.

Gravitační vibrace si zkusíme v podjezdu vlaků. Když se nad námi „řítí" vlak, vytváří kromě jiných vibrací velice zřetelné patogenní zóny - až do stupně 7. Záleží na jeho rychlosti. Budeme-li stát na mostě, pod kterým jezdí vlaky, nalezneme zóny asi o stupeň slabší.

 

VIRGULE DO RUKY

Můžeme je rozdělit na několik základních typů.

 

KYVADLO

Prvním typem, pravděpodobně nejstarším, jsou kyvadla. Je to jakýkoli předmět, často speciálně a složitě tvarovaný. Tvar je dán mnohdy rituálními podmínkami. Bývá zavěšeno na provázku nebo na řetízku. Složitost závaží je zcela nepodstatná, protože jako kyvadlo zcela spolehlivě poslouží i matička M 10.

POHYBY

Základní typy pohybů kyvadla jsou kývavý a rotační. U kývavého pohybu lze rozlišovat směr. To jde dobře využít pro kódované informace, například na kruhové stupnici, nad kterou kýváme: po ustavení směru kývání můžeme odečíst například stupeň patogenity, procento nějaké funkce nebo vzdálenost. Před tím je vhodné si mentálním dotazem zjistit jednotky, ve kterých budeme měřit. Jiná stupnice, kterou můžeme použít, je obyčejný metr. Pohybujeme-li s virgulí nad jeho stupnicí, nad žádaným číslem se „uklidní". Záleží, jaký kód přiřadíme jednotlivým pohybům.

KÓD KYVADLA

Kyvadlo nám nabízí výchozí stavy: klidný nebo kývavý. Kývavý se může projevit jako rovinný, ve čtyřech základních směrech po polovlnách pravého úhlu nebo nad kruhovou stupnicí do libovolného počtu směrů stupnice. Stupnice je v tomto případě vytvořena polokruhem. Kývavý pohyb se může projevit také jako rotační a může rotovat ve dvou směrech. Směs těchto pohybů dává elipsovitý pohyb.

Přechod z klidu do kývavého pohybu je jeden typ změny, opačně druhý a z jednoho typu kývání do jiného je třetí. Kyvadlo nám tedy teoreticky dává velké možnosti změn svých poloh.

 

PRUŽINA

Další virgule má tvar pružiny. Dává možnost velké škály pohybů a je rychlá pro detekci. Tím šetří čas a soustředění. Kromě pohybu nahoru a dolů i rotuje. Tímto způsobem jdou dobře odečítat stupně zvolené stupnice. Umožňuje ještě zvláštní pohyb, vzniklý nakloněním dlaní na jednu stranu. Tedy paralelně, nebo - dá se říci - nesymetricky, protože předchozí pohyby jsou asymetrické - buďto oběma palci nahoru nebo dolů. Vzniká tak nová poloha pružiny k původní kolmé. Její velká labilita obvykle udělá pohyb podobný mávnutí nahoru či dolů. Lze toho využít například pro zjištění směru toku a podobně. S pružinou je potřeba si pohrát a zjistit její možnosti poloh. Pro naučení je asi nejsložitější, pro práci však nejrychlejší.

 

PROUTEK

Dalším typem virgulí jsou tradiční proutky a jim podobné virgule, které mají dva úchopové konce. Podle typu držení je lze rozdělit na horizontální a vertikální. Svými zvláštnostmi tvoří oba druhy samostatnou skupinu. Virgule horizontální je držena naležato, symetricky před tělem, obvykle v obou rukách podhmatem. Tento typ držení je podmíněn určitým napružením virgule - abychom ji udrželi před sebou rovně. Kódový pohyb je pak nahoru nebo dolů.

Do určité míry může také podobně jako kyvadlo úhlem pohybu, vyznačovat intenzitu. Některé virgule tohoto typu jsou schopny i otáček.

Základní virgulí bývá proutek. Nevýhodou jsou jeho pokaždé jiné mechanické vlastnosti a často hrubý povrch, který brání otáčení proutku v dlani. Může se používat i drát. Asi metrový svářecí drát o průměru 2,5 mm ohneme v polovině přes trubku, aby tvořil „1". Uchopíme jeho konce do rukou a předpažíme před tělem, takže se klička poněkud zmenší na písmeno „e".

Je důležité naučit se držet virguli, která je labilní, před sebou pod napětím svalů ruky.

KÓD PROUTKU

Základním kódem při hledání bývá pohyb dolů. S tímto vyjádřením „ANO" a „NE" lze vystačit. Zeptáme-li se „Je to tak, jak si myslím?" a virgule se nepohne, zeptáme se jinak: „Je to naopak". Jestliže se nepohne ani teď, ptáme se buď špatně, nebo nejsme soustředěni. Proutek naznačuje odpověď „ano" - „ne" i pohybem nahoru.

 

DRÁTY

Virgule ze skupiny vertikálních se drží na straně těla, tedy nesymetricky. Nejčastěji se však drží v pokrčených rukách před středem trupu. Řídíme se náklonem rukou.

Jejich typickým představitelem jsou tzv. dráty. Je to dvojice stejných virgulí, vytvořených z drátu o průměru asi 3 mm do tvaru „L", s rameny dlouhými 15 a 40 cm. Drží se volně za kratší rameno, aby se virgule mohla protáčet v dlani do stran. Někdo si k tomuto účelu zhotovuje i různá pouzdra a držáky. Základní poloha ukazuje delší stranou nahoru, přímo před sebe. Můžeme použít dvě virgule, každou držíme v jedné ruce. Nebo pouze jednu, a to libovolně.

Jednoruční virgule mohou být tvarově velmi různorodé. Při jejich zhotovování záleží na fantazii nebo rituálu. Kromě tvaru „L" je běžný i tvar „U". Držíme je za kratší část. Tyto virgule v dlaních prokluzují, je proto dobré dát si pozor na oči.

Při vstupu do patogenní zóny nebo při odpovědi na mentální dotaz mění virgule zřetelně směr naší ruky na jednu stranu.

Dalším typem jsou virgule ve tvaru „V". Drží se svisle mezi dlaněmi nebo prsty a mají upravené hroty, aby nám nepropíchly ruce a nebránily v otáčení. Mají snad největší variabilitu, zvláště malé virgulky, které stačí držet v jedné ruce mezi palcem a některým dalším prstem. Kód je stejný jako u virgulí jednoručních. Vzhledem k relativně malým rozměrům je můžeme nosit v kapse a dá se s nimi i nenápadně pracovat.

Velice oblíbené jsou „dráty" držené ve dvojici tak, jako bychom ukazovali nataženými ukazováky před sebe. K tomuto účelu se používá jen virgulí ve tvaru „L" a jejich mírných modifikací.

KÓDY DRÁTŮ

Ty jsou dány variabilitou pohybů, které lze kombinovat. Pro nalezení pramene použijeme zkřížení nad daným místem. Pro hledání ostatních věcí se nabízí zkřížení a rozevření. Rozevření může ukázat hranici, směr pramenu nebo kabelu, směry dvou křížících se pramenů apod. Můžeme jít podél potrubí a virgule nám budou ukazovat směr. Současně jedna krajní může ukázat odbočku, hrdlo, poruchu. Tyto virgule jsou vhodné i na hledání patogenních zón. Dá se s nimi velmi rychle pracovat. Proti pružině mají výhodu kontinuálního měřené patogenity.

HLEDÁNÍ ZÓN POMOCÍ DRÁTŮ

V měřené místnosti si nejdříve určíme směr k nejbližší patogenní zóně. Určíme si ho jednou nebo oběma virgulemi. Jdeme tímto směrem. Virgule se obvykle začnou u okraje zóny křížit. Potom hledáme směr zóny. Většina patogenních zón jde v pruzích. Poté se zaměříme na okraj zóny. Jdeme jako předtím do zóny, ale o krok vedle. Tím získáme tři body okraje. Naznačíme si je na skice pokoje a spojíme je čarou. Stejným způsobem pokračujeme z opačné strany a zaznamenáme druhou hranici zóny. Místností pak procházíme do všech námi „neprozkoumaných" oblastí. Nalezené zóny zaznamenáváme stejným způsobem jako předešlé.

 

PRAMENY APOD.

Hledání pramenů se provádí podle stejných zásad. Může se stát, že na začátku hledání již stojíme v patogenní zóně nebo mimo její dosah. V obou případech nic nenaměříme. Musíme změnit polohu. Ověříme si to mentálním dotazem.

 

TVAR ZÓNY

Může nás zaskočit tvar zóny, která odnikud nikam nevede a je relativně malá. Říkáme jí bodová. Její vznik se dá odhadnout například z průniku záření. Bývá tak slabá, že dokud se nezkříží, nevytváří patogenní zónu. Může se jednat i o vertikální druh, nebo o lokální zónu danou malým zdrojem záření krátkého dosahu.

Existují i zóny od vertikály odkloněné, šikmé, které půdorysně zaznamenáváme jako pruhy a pásy. Na jednom okraji reaguje náš organismus nohama, na druhém hlavou.

Patogenní zóna může být vytvořena i na rozhraní rezonance dvou typů záření, nebo jedním paprskem, který v šikmé rovině vytváří půdorysně zaznamenaný široký pruh. Proto je nezbytné provádět samostatné zjištění zón i v patrových postelích nebo v lůžkách mimo dosah, u stropu.

 

DIAGNOSTIKA POMOCÍ RUKOU

Nejčastější a nejjednodušší je diagnostikování pomocí rukou. Ruce jsou totiž z celého lidského těla nejcitlivější, zejména pak střed dlaně a konečky prstů. Orientální prameny dokonce tvrdí, že dlaň je centrem energie a konečky prstů tuto energii pak vysílají nebo snímají. V každém případě však se dostavují při diagnostikování rukou různé vjemy. Bývá to většinou teplo, což při zvýšené energii znamená místní zánět nebo otok, dále proud tepla, což znamená sálání, mírný tlak díky zvýšené energii, zatímco při snížené energii je cítit chlad, studený vánek, nepříjemná vibrace apod. Vždy se ovšem jedná pouze o jeden jediný projev a rozdíly mezi nimi by měly sloužit k hrubému upřesnění diagnózy.

Zajímavou skutečností je, že se zásadně používá pravá ruka, a to bez ohledu na to, zda biodiagnostik je levák nebo pravák. Ovšem ani v tomto případě nelze zcela vyloučit výjimku z tohoto pravidla. Pro ověřování, která ruka netrénovaného senzibila je přijímač, popisuje Dr. Rosinský jednoduchý postup: ruce s mírně pokrčenými prsty dáme dlaněmi proti sobě na vzdálenost asi 30 cm. Dáme si myšlenkový příkaz na proudění mezi nimi, bez udání směru. V jedné ruce pak pocítíme teplo, teplý vánek, jakoby vlnění, v druhé ochlazování, mravenčení konečků prstů, příp. i slabou bolest v zápěstí. Ruka, ve které jsme cítili teplo, je příjmová, tedy „diagnostická", druhá je pak výdajová, tedy „terapeutická".

Pro praxi je velmi důležité vědět, která ruka je přijímající. Druhá ruka je pak vysílající, a tudíž při jejím použití dochází k ovlivňování biopole, k jakémusi nabíjení vyšetřovaného, tím ke zkreslování jeho stavu a tím pak k nepřesnostem v diagnóze.

Pomocí cvičení jógy vyšších stupňů je možné vědomě ovlivnit příjem a výdej energie do a z obou rukou. Pomocí mentálního příkazu směru proudění energie do obou rukou nebo z obou rukou je tedy možné oběma buď přijímat, nebo vysílat energii.

Při diagnostikování rukou může být vyšetřovaný zcela oblečen, ale neměl by mít na sobě umělé hmoty, které průchod energie značně ztěžují. Biodiagnostik prochází pomalu ve vzdálenosti 3 až 5 cm nad tělem buď dlaní ruky, nebo prsty směrovanými kolmo na tělo. Vyšetřovaný většinou cítí právě v narušených místech teplo, ale to může cítit i v celém těle, dále pak mravenčení, mírný tlak, napětí a dokonce může nastat i tzv. „motání" hlavy. U necitlivých jedinců trvá nástup těchto reakcí déle nebo se reakce nedostaví vůbec.

Často se stává, že tento diagnostický úkon působí zároveň i terapeuticky. Záleží to ovšem pouze na biodiagnostikovi, ale částečný terapeutický efekt se dostavuje téměř vždy. V takovém případě se u vyšetřovaného pocity střídají: ty „diagnostické" se střídají s „terapeutickými". Ne dost jistí biodiagnostikové provádějí diagnostický úkon raději třikrát. Takový opakovaný způsob je ovšem třeba vyloučit nebo alespoň omezit na co nejkratší míru, protože po každém „projetí" se stav biopole mění právě částečným „nabitím" při každém jednotlivém postupu.

I když to navenek vypadá snad velice divně, nějak „nevědecky", přesto je pravdou, že po skončení diagnostikování je nutné udělat jakousi regeneraci energie nebo snad hygienu rukou. Ruce se musí zbavit převzaté energie bioplazmy, která tvoří na rukou určitý obal, snad druhotnou auru. Někdy se také doporučuje doplnit předanou energii z tepelného zdroje. Zbavení se negativní energie je možné také vytřepáním rukou a následně by se měla do rukou natáhnout čistá energie (nejlépe ze slunce nebo ze stromů - není-li ani jedno momentálně k dispozici, stačí se zaměřit na natažení energie z otevřeného okna).

O něco přesnější než ruční diagnostika je diagnostika pomocí různých ručních pomůcek. V zásadě jsou to prostředky, které

- znásobují, zviditelňují nebo upřesňují citlivost biodiagnostika

- upřesňují lokalizaci postižených míst, zejména pak míst o malých rozměrech.

Práce s virgulemi je dvojí. U první se ruka s virgulkou pohybuje těsně nad povrchem těla a změny zachycené rukou se přenášejí na virguli, která pak signalizuje jednak existenci odchylky a jednak její lokalizaci. Jelikož takovéto určení je velice hrubé, doporučuje se toto měření vylepšit směrovaným (cíleným) vyhodnocením zjištěné odchylky. Obecně se doporučuje dvojí způsob takového zpřesnění:

A. Projíždět nad tělem 3x, ale pro každé projetí určit jiný cíl měření, např. při prvním měření si uložíme zjišťovat

- zvýšení energie biopole, což v praxi znamená hyperfunkci jako zánět, otok, zbytnění - prostě něco navíc,

při druhém měření pak

- snížení energie biopole, což v praxi znamená hypofunkci, vyřazení z funkce, oslabení orgánu

a při třetím měření

- strukturální patologické změny, což v praxi znamená všechny tkáňové změny a mechanická narušení orgánů.

Z těchto tří měření si můžeme pak udělat celkový obraz o stavu celého organismu. Je to ovšem dost složité a vyžaduje to značnou zkušenost i slušné obecné znalosti anatomie a fyziologie a něco patologie.

B. Druhým způsobem je vlastně shrnutí zmíněných tří měření do jednoho. Je to postup podstatně jednodušší, ovšem je třeba uplatnit mentální ovlivnění funkce použitého indikátoru ve třech kritériích podle A.

Tak například si určíme následující vyhodnocování měření. Pohyb virgulky vlevo znamená sníženou funkci, pohyb vpravo znamená zvýšenou funkci a strukturální změny se promítnou do ruky vyšetřujícího. Toto vyšetření je podstatně kratší, ale pro jeho spolehlivost se musí nejprve dostatečně ověřit. Závisí to na kvalitě diagnostika.

Obojí měření je ovšem nedostatečné v tom, že neurčí přesné místo odchylky a jeho ohraničení. Ale i tohoto upřesnění se dá dosáhnout a dokonce i bez jakékoli další komplikace. Jelikož totiž každá hodnota biopole odpovídá určitému úhlu odchylky virgule, nebo také naopak, dá se na základě toho velmi přesně určit a ohraničit místo odchylky.

Celý postup je velice jednoduchý, vyžaduje však trochu více trpělivosti, ale tu musí mít bioterapeut vždy. A tak trpělivě určíme oblast, která má stejnou odchylku od kolmice směrované na tělo, což je velmi podobné třeba určování vrstevnic u nerovného terénu.

 

OSTATNÍ DIAGNOSTICKÉ METODY

Uvedené postupy nejsou jediné možné při stanovování diagnózy ať místa, plochy či prostoru, nebo při stanovování diagnózy člověka. Jako u všech oborů existuje i v tomto řada postupů biodiagnózy. Některé z nich jsou spolehlivé, ale vyžadují mimořádné předpoklady pro jejich kvalitní využití, a jiné jsou spíše snahou o diskutabilní originalitu. Ty poslední mohou být účinné, pokud jejich provozovatel je stejně originální jako jím používané metody. Mezi ně patří např. auroskopie (vidění a vyhodnocování aury vyšetřovaného), průniková diagnostika (vyhodnocování stavu biopole pozorováním uvnitř těla), radiestézie (tato metoda využívá jako pomocné prostředky nejrůznější podklady jako tabulky, grafy, schémata atd.; měření se provádí většinou kyvadélkem, ale také malou virgulkou), autoprojekce a mnohé jiné.

 

RUŠENÍ NEBO STÍNĚNÍ PATOGENNÍCH ZÓN

V současné době se doslova vyrojila záplava nejrůznějších rad a zařízení pro zrušení nebo stínění patogenních zón. Je velice těžké určit jinak než praktickými zkušenostmi anebo teoreticky psychtronickým měřením skutečné účinky všech protiopatření. Obojí stanovení účinku totiž nemusí a zřejmě ani nemá obecnou platnost, protože skutečná účinnost je podmíněna řadou nejrůznějších podmínek. V zásadě se dají zmíněné způsoby rozdělit do tří skupin:

A) zrušení nebo omezení pobytu na patogenní zóně

B) přirozené prostředky pro rušení nebo stínění patogenní zóny

C) umělé prostředky pro rušení nebo stínění patogenních zón

A) Zrušit pobyt na patogenní zóně je možné tehdy, jde-li o menší zónu a je-li možné se jí vyhnout třeba přestavěním postele nebo pracovního stolu jinam. Přitom je třeba pamatovat na to, že někdy dochází k pohybu této zóny nebo ke změnám její velikosti, ohraničení apod. a proto je třeba občas tyto údaje zkontrolovat. Intervaly pro přezkoušení doporučujeme určit podle zkušenosti. Je velký rozdíl uvažovat o přemístění postele, kdy jde o zónu čárovou nebo pásovou, či o zónu plošnou (například stojí-li dům na bývalém řečišti nebo na bývalém rybníce). Bylo zjištěno, že nejčastěji jsou nádorovými nemocemi postihovány osoby bydlící u menších vodních toků, u rybníků, v blízkosti močálů, bažin a nad geopatogenními zónami. Není třeba ovšem rozvádět škodlivost do jednotlivých oblastí, protože negativní vliv patogenních zón na organismus člověka je obecný a zhoršuje stav jakéhokoli organismu, nejen lidského.

Dost často se stává, že při určitém typu patogenních zón (většinou to bývají geologické zlomy s jakousi magnetickou anomálií) se na hranici geopatogenní zóny vyskytují menší kladné diskontinuitní zóny. Ty pak stimulují lidský organismus neobyčejně příznivě, pozitivně. A proto pokud se tyto kladné zóny vyskytnou, je třeba jich využít. Dobrý proutkař je dovede spolehlivě určit. V podstatě se jedná o jakýsi slepý prostor, ve stínu zlomu, asi jako při výbuchu dělostřeleckého granátu nebo miny okolní prostor, ve kterém je člověk naprosto bezpečný.

B) Přirozených prostředků pro rušení nebo stínění patogenních zón je skutečně mnoho a navíc neplatí, že některé jsou lepší než druhé. V každém případě pokud jsou tyto prostředky z přírodních materiálů, bývají rozhodně lepší než prostředky umělé.

U těchto prostředků dochází ke změně působení patogenní zóny tím, že je ovlivňováno příslušné elektromagnetické pole elektromagnetickým polem stíniče. Přesněji to nelze pochopitelně říci, jelikož tyto změny jsou těžce měřitelné a do značné míry silně proměnlivé.

Jako přirozené stíniče se používají přírodní materiály. Odpradávna jsou to například sláma, vápno, směsi různých kamínků a písků, zvířecí produkty jako krev, kosti, slupky vajec, dále speciální hlíny (kaolin) sloužící jako podklad základů stavby. Jistě si mnozí z vás všimli, že ve zdech starých kamenných staveb bývají zcela nesourodě umístěny kameny, buď žilové, nebo křemencové. Taktéž kamenné ohrady zahrad a polí, nebo i domů a stájí nejsou prostými hromadami kamenů vybranými z pole, nýbrž ploty a hráze proti působení geopatogenních zón. Při umísťování kamenů jak do staveb, tak i u pozemků platil samozřejmě určitý systém.

Jinak podle starých zkušeností stačí někdy úplně jednoduché opatření, jako například umístění posekaného javorového špalku pod postel.

C) Stejně tak uměle vyrobených tlumičů, rušičů a stíničů patogenních zón je značné množství. V literatuře jsou popisovány dva základní typy stíničů, a to HRÁZ a MODERÁTOR. Rozdíl mezi nimi je dán jejich funkcí. Hráz má dostatečně silné vlastní elektromagnetické pole a vysílá silné záření, které brání průniku rušivého působení vlastní zóny. Nejjednodušším prostředkem typu hráz je například čtverec měděného plechu nebo fólie. Lepším prostředkem je kombinace měděných a zinkových (nebo zinkovaných) plechů o libovolné tloušťce a rozměrech 100 x 100 mm, uložených střídavě na sobě. Někteří autoři navrhují uzemnění měděných plechů, což je předmětem sporů a dohadů, stejně jako princip plíšků sám.

Druhý typ stíniče - moderátor - působí opačně. Využívá totiž svého provedení (tvaru) k indukování energie, kterou vyrovnává narušené elektromagnetické pole. Pokud má být výkon takového stíniče stabilní, měl by být umístěn mimo geopatogenní zónu. Jeho správné umístění je poměrně složitá záležitost.

U kovových umělých stíničů bývá problém jejich funkce, přičemž ani tak nezáleží na jejich tvaru, provedení i materiálu. Jsou to různé více či méně složité drátěné konstrukce, například skloněný pětiúhelník či dvojité H. Ty všechny ztrácejí po určité době funkční schopnost, a to od několika dní až po 1 rok a je třeba je buď nahradit jiným, nebo vyžíhat.

Velice dobré jsou také zkušenosti s odrazovým stíničem, což je zrcadlo uložené odrazovou plochou nahoru ve vaničce z umělé hmoty. Vanička by měla být oválného tvaru, ukládá se přímo pod postel.

Obecně platí, že funkce přirozených stíničů je sice méně razantní než umělých, ale zato je trvanlivější. U umělých je funkce silnější, ale není tak stabilní. U nejsilnějších stíničů je dána tím, že svým tvarem deformují elektromagnetické pole vnějšího prostředí.

Biolokátory jsou předměty, které mají vlastní zdroj záření a působí na biopole člověka. Uzavřené kovové náramky, náušnice, náhrdelníky, řetízky a prsteny mají na organismus celkem malý vliv. Tuto skutečnost jsme si ověřili a ona skutečně platí. Kožené náramky, prsteny a vůbec předměty z těchto materiálů nemají sice bezprostřední vliv na změnu biopole, ale mají schopnost odfiltrovávat negativní vlnění - nepříznivou rezonanci, a tím chránit vlastní biopole.

Výjimku tvoří ale nekovové předměty, které jsou nositeli nějakého záření (radioaktivního nebo rentgenového). Jsou to záření sice nepatrná, třeba neznámého původu, ale tyto předměty fungují jako biorezonátory s negativním účinkem. Nenechme se však mýlit velmi malými hodnotami záření, prakticky téměř neměřitelnými a podle našich norem zcela neškodnými. Zde jsou zákeřné hodinky, které mají pohon na baterii (v přístroji je cívka měděného drátu a ta vytváří elektromagnetické pole -> přímo působí na naše zápěstí, kde protéká v žilách krev).

Filtry mají jako nakonec každý filtr určitou jímavost, pohlcující kapacitu, po jejímž naplnění přestanou fungovat a mohou dokonce škodit. Maximální doba nošení se udává 2 měsíce, ale může to být o něco více i méně. U některých zvlášť citlivých osob začnou pak nepříjemné pocity na pokožce, která někdy i zrudne. Kožený předmět se pak má spálit, protože se nedá „očistit" ohněm nebo vyžíhat, a místo, kde byl nošen, se musí dobře očistit také.

Mnohému nezasvěcenému se spalování může zdát směšné a jakoby nějak divadelní. Ale ono má skutečně racionální základ. Každá látka vysílá určité záření a toto záření pochopitelně přejde na každou organickou látku, ale hlavně na živou tkáň, která pak sama ono záření začne vysílat. Čili tkáň může ještě po značnou dobu, pokud samozřejmě nebyla očištěna, vysílat (emitovat) vlnění, které převzala.

Kožené předměty nemají negativní účinek, jedná se vlastně o účinek pouze jednosměrný, ale u kovových, tedy skutečných biorezonátorů, je záležitost poněkud složitější. Otevřené náramky nebo jiné otevřené kovové předměty mají sice značný pozitivní účinek, ale jen tehdy, když je onen biorezonátor správně umístěn. Jakmile je umístěn nesprávně, působí odpovídající mírou negativně. Místo upravení homogenity pole dojde naopak k jejímu dalšímu narušení.

Znovu připomínáme velmi časté podceňování „malých" hodnot, protože takové hodnoty ve vztahu k lidskému organismu prý vlastně vůbec nepřipadají v úvahu. Již zmiňované digitální hodinky s malým křemíkovým krystalem působí na organismus velmi negativně. Je znám případ, kdy takové hodinky, dokonce bateriové s krystalem, v určitých intervalech přivodily svému „nositeli" třes celého těla. Čili to nemusí být potíže „na umření", ale ona i taková nespavost nebo zmíněný třes, který ovšem není nejhorší, protože se hned pozná, nebo třeba narušení vegetativního nervového systému, které je horší, protože se hned nepozná, dají organismu pořádně „zabrat".

Otevřené kovové biorezonátory mají celkem pozitivní účinek, ale nejen pouze při správném umístění, ale i při zachování nenarušené aury. Jinak řečeno větší počet otevřených biorezonátorů na těle nemusí znamenat zvýšení pozitivního účinku, spíše naopak. Takže kupříkladu kovový náramek u mužů na pravé ruce a u žen na levé ruce snižuje energetický výdej organismu o 5 až 30%, ale při použití více náramků už to obyčejně neplatí.

Trvalým nošením biorezonátorů se pochopitelně i trvale mění energetická bilance organismu. Ale jelikož se energetická bilance organismu i díky jiným vlivům neustále mění, není nijak výhodné trvalé nošení těchto biorezonátorů. Další nebezpečí je v tom, že si organismus na nový režim poměrně rychle zvykne, a jestli tento režim není optimální nebo alespoň blízký optimu, není to rozhodně žádným přínosem. Proto by se tyto biorezonátory nosit pouze v případech potíží nebo před jejich očekávaným nástupem. A pokud si to sami nemůžeme ověřit, konzultujeme to s kvalifikovaným odborníkem.

 

DRAHOKAMY

Velmi účinnými biorezonátory s pozitivním účinkem jsou také drahokamy a polodrahokamy. Je to dáno tím, že tyto kameny jsou prakticky ideálním výtvorem přírody. Mají dokonalou chemickou skladbu i krystalickou mřížku. Obecný názor bohužel je, že tyto kameny nemohou markantně ovlivnit biopole. To je názor nejen nesprávný, ale i dokonce scestný. Zřejmě tento nesprávný názor taktéž vychází ze zkresleného názoru na míru hodnot účinku.

Neustále se v nás totiž ozývá jakási hmotnostní teorie, která říká, že „čím více, tím lépe". A to právě u lidského organismu nejen neplatí, ale je tomu přesně naopak. Takže když něco škodí, škodí stejně atom jako tuna a když něco prospívá, prospívá stejně atom jako tuna. Například určitý kámen na určitém místě zmenší ztráty organismu na minimum a zvýší třeba schopnost psychotronické aplikace až o 50%. Je velmi vhodné nošení tmavě modrého kamene lapis lazuli (lazurit) a nošení prstenu s ním na prsteníku pravé ruky. Tento kámen nosili alchymisté a byl i zván kámen kouzelníků. Zřejmě proto jej nosí řada biotroniků i dnes, zejména v zahraničí, i když jej mají většinou schovaný někde na těle. V tomto konkrétním případě se zvyšuje psychotronikova citlivost, nebo chcete-li energetická bilance, až o 50%. Ovšem tento prsten nošený na levé ruce působí opačně, zatímco opál nošený ženou na levé ruce má efekt stejný.

 

VLIVY NA ENERGETICKÝ POTENCIÁL

Náramek z měděného drátu o průměru 4 mm, zakončený očkem průměru 12 mm, umožňuje značně zmenšit energetické ztráty. Hodně se používají malé spirálky, většinou provedením podobné Archimedově spirále, různé kovové destičky, které se připevňují na postižené místo náplastí, která ovšem nesmí být z umělé hmoty. Spirálky mají průměr do 12,5 mm a jsou zhotoveny z drátů, jejichž tloušťka by neměla přesahovat 1 mm (správně 0,7 mm). Aplikovány musí být tak, aby se přilepená spirálka stáčela doprava.

Ovšem většinu těchto předmětů nelze považovat za trvale léčící prostředky. Zbavují nás bolestí, vylepšují náš momentální stav, ale neléčí. Jsou to především jakési prostředky první pomoci nebo prevence.

Velmi často se užívají plíšky, které se náplastí lepí buď na akupunkturní body, nebo na reflexní plošky podle reflexní terapie. Většinou se používají plíšky o průměru 6 až 8 mm, a to buď měděné tam, kde je snížená funkce (oslabené biopole), anebo stříbrné nebo ocelové tam, kde je hyperfunkce daného organismu, to znamená zánět, otok apod. Ideálním materiálem je ovšem zlato.

Těmito zásahy se prostě rediguje chod organismu, vyrovnává se energetická bilance, upravuje stav bioplazmy, vyrovnává se aura a tak dále, prostě vše, co je předmětem zkoumání psychotroniky ve vztahu k lidskému organismu.

 

NILSKÝ KŘÍŽ

Nilský kříž - ankh je všeobecně známý. Figuruje takřka na všech zobrazeních ze starého Egypta. Je to velmi silný zářič, ale jako jeden z mála může v léčbě ublížit i na zdraví. Tento nilský kříž se dával i do obilních sýpek, samozřejmě ve velmi složitém provedení a kombinaci - proti myším i zlodějům.

Dnes se občas tento nilský kříž používá pro aplikaci léčivých bylin „na sucho". Do kruhové části kříže uloženého třeba na stole se dá potřebná bylinná směs ve složení jako na čaj a nemocný si sedne naproti hrotu kříže. Doba aplikace je 6 až 24 minut. Čaj skutečně působí jako uvařený a vypitý a byliny ztratí aroma i tvar jako spařené.

 

JAK ZJISTÍM, ZDA MÁM LÉČITELSKÉ SCHOPNOSTI?

V dnešní době se objevila spousta léčitelů a naskýtá se proto otázka, kdo skutečně léčitelem je a kdo ne, kdo má psychotronní schopnosti a kdo je pouze předstírá. Pro vaši potřebu je zbytečné popisovat zkoušky měřením elektrické vodivosti pokožky či psychotronické měření senzibility jedince. Zkusme si sami zkontrolovat, zda máme či nemáme psychotronní schopnosti následujícím jednoduchým testem:

Tři misky naplňte vodou a do každé dejte stejný počet semen, nejlépe fazolí. Jedna miska je kontrolní, druhá se ovlivňuje rukou a třetí pohledem vždy ráno a večer. Rozdíl se zjišťuje zhruba po sedmi dnech, a pokud není růst rostliny v ovlivňované misce alespoň o 25% větší než v kontrolní, nelze mluvit o léčitelských schopnostech.

Samozřejmě existuje celá řada dalších testů, například metoda ovlivňování vody, kaolinový test, generátor náhody a mnoho dalších.

ZPĚT